Manifest

Každej révolutionnare takovej potřebuje, n´est-ce pas? Ne snad, že bych nějakou revoluci chystal; ten state, který si tímhle vytýkám rozbíjet, je stav, konkrétně stav uvažování o věcech mně blízkých, o světech, jejichž kartografem se dlouhodobě pokouším být. Hudba a hry obvykle nemají tendenci se protínat, ale v hlavě se mi perou neustále, až jsem s třicítkou na krku naznal, že je potřeba tenhle svár rozetnout trochu systematicky.

Hrám se věnuju zhruba tisíc let, píšu o nich něco přes deset a mám je za samozřejmý médium, nesoucí hodnoty od základu násobený vkladem hráče. Nepotřebuju se ptát, jestli jsou hry uměním — dávno vím, že můžou být — a nepotřebuju je soudit optikou žánrových konvencí, jen vnímat ve světle jejich individuálních kvalit. Než abych hledal průsečíky těch nejlepších, načnu stránky úmorně budovaným seriálem svých dlouhodobě nejoblíbenějších, vznikajícím původně jako určitá forma osobního žebříčku, která tu dobře poslouží i jako nástřel individuálního vkusu.

S hudbou je to složitější, protože za poslední roky si mě zcela získala ta s nevděčným přídomkem vážná a převrátila mi toho v životě víc, než jen posluchačský návyky. Obecně se má za to, že vážná hudba zajímá tři procenta populace a já si nekladu za cíl tímhle chmurným číslem hýbat, jen do přístupu většiny zlehka drcnout. Články o hudbě (libovolných žánrů) budou spíš v menšině a otevřeně spoléhám, že vézt je na zádech mnohem oblíbenějšího tématu pomůže eventuálnímu čtenáři potkat se s něčím, k čemu by ho jinak nenapadlo se přiblížit; ostatně bych se nezlobil, kdyby podobná vazba zafungovala i ve směru od hudby ke hrám. Obecně věřím, že poutavý psaní dokáže překlenout propasti indiference a moje nutkání psát navíc vždycky pramenilo z touhy sdílet nadšení (anebo rozčilení), kterým mě konkrétní věci plní. Kromě výše uvedených kádí pak přetekla i ta s trpělivostí napasovat se do formátů daných místy, kam jsem přispíval dřív. To není nevděk, jenom konstatování, a nijak se tím nevymezuji vůči práci, která mě živí.

Naneštěstí ji až příliš často berou za rukojmí bezpředmětný kecy a všudypřítomná degradace kritiky na spory o definice a čísla. Cítil jsem se být nad věcí, ale ve skutečnosti nebyl, dávno lapenej do spárů myšlenkový omezenosti, odkud jsou tyhle stránky pokusem se vymanit. Chci na ně psát bez okovů vycházení vstříc cílovkám, který jsou mi cizí, mimo zvyklosti nikoliv nezbytně špatný, ale pro moje zájmy svazující.

Od Johnnyho Cage k Johnu Cageovi.